Norsko je neuvěřitelně bohatou zemí na historické legendy a folklorní tradice. Nejznámější jsou nerůznější ságy, které vznikaly na Islandu především mezi
12.-14. stoletím. Vytvářejí tak širokou kolekci z části historických a z části smyšlených vyprávěních, které zrcadlí několik století norské historie.
Ságy
Ságy vyprávějí o skutečných lidech a o událostech, které se staly nebo se měly stát. Zápletka příběhu je však vždy trošku přikrášlena. Ságy vyprávějí mnoho o norské kultuře, kde jen málo stačilo k vyvolání hádky nad bezvýznamným sporem o koně nebo ovce, každý spor a každá křivda musela být následovně pomstěna a osobní rozepře brzy přerůstaly v mezikmenové vendety. Zápletka je tedy základem, dialogy lakonické a prozaická stránka díla je účelově zredukována a oproštěna od detailů. Nové postavy jsou obvykle představovány prostřednictvím nudného popisu rodokmenu. Nejranější islandskou prací je Starší neboli Písňová Edda, která pochází z 8. století.
Norská mytologie
Vikingové byli pohani a polyteistická víra byla rozšířena po celé Skandinávii. Božstva byla uctívána v mnoha vesnických svatyních a víra byla vyjadřována prostřednictvím obětí (zvířata, jídlo, zbraně, lodě a dokonce i lidé a jiné artefakty). Bohosloví prakticky neexistovalo a spíše se o hlavních božstvech (o Odinovi, Thorovi a Freymovi) vyprávěly mytické zkazky, které oslavovaly nejen jejich sílu a moc, ale popisovaly také jejich slabůstky.
Lidové pohádky a legendy
Norské lidové vyprávěnky a pověsti byly poprvé sesbírány a sepsány na počátku
19. století známými spisovateli Peterem Christen Absjørnsenem a Jørgenem Moem. Jejich spisky byly poprvé vydány v roce 1842.
Objevují se tři typy norských lidových pohádek: komické příběhy, dále příběhy
o zvířátkách (bajky), v nichž mají zvířata lidské vlastnosti a umějí mluvit, a v neposlední řadě jsou to magické pohádky, oblíbené pro svoje hrdiny s nadlidskými schopnostmi.
Výskyt nejrůznějších nadpřirozených bytostí nás opět vrací do doby pohanských mýtů. Podle norské mytologie každá z těchto bytostí oplývá specifickými charakterovými vlastnostmi (ctnosti nebo nectnosti).
Obři
Jsou pověstní svoji velikostí a silou a v norské mytologii jsou považováni za bytosti mdlého rozumu, schopné se k lidem chovat vlídně i krutě zároveň. Někteří z nich
se podobali lidem, ale jiní byli nestvůrná monstra s mnoha hlavami. Rádi se potulovali z místa na místo, shazovali balvany a dokonce si pohrávali i s ostrovy. První z obrů byl Ymir, kterého zabil bůh Odin, a z jeho těla byl stvořen svět, jeho krev vytvořila moře, jeho kosti hory apod. Ymir byl předchůdcem ďábelského „ledového obra“, který žil v Jotunheimenu a pravidelně bojoval s Tórem.
Trollové
Duchové podzemí, trollové, byly rozpolcené postavy. Byli schopni lidem překážet
i pomáhat. První trollové byli podobní obrům, ale později se stávali menšími, silnějšími, znetvořenými stíny života a temnoty. Sluneční svit je mohl přeměnit v kámen. Pracovali s kovy a dřevem, byli skvělými řemeslníky. Vytvořili Odinovo kopí i Tórovo kladivo.
Až do 18. století lidé věřili, že trolly zažene zvonění zvonů, protože nesnáší hluk. Pokud byli nuceni vykonat něco pro člověka, obvykle ho zakleli. Služba nebo věc, kterou vykonali, se pro člověka mohla stát nebezpečnou. Někteří trollové měli zálibu v kradení dětí a někteří kradli pro sebe ženy.
Elfové
Elfové byli podobni skřítkům a vílám a dělili se a dvě skupiny. Jedni byli dobrosrdeční, ale zlomyslní (tzv. bílí elfové), zatímco druzí byli odporní a zlí (tzv. černí elfové) a přinášeli lidem neštěstí a nemoci. Obě skupiny žili pod zemí ve světě Elfheimu, ze kterého se občas zjevovali lidem a občas vycházeli i na lesní palouky. Bílí elfové za noci tančili a zpívali a hráli na harfy. Obvykle byli neviditelní, ale bylo možné najít místa jejich tanečních rejů. Byly to palouky, kde tráva rostla mnohem bujněji než jinde. Černí elfové byli také neviditelní. Bylo to dobře, protože byli škaredí a měli dlouhatánské nosy. V kontaktu se slunečními paprsky se mohli změnit v kámen. Všichni elfové měli v oblibě brát do svého podzemního království lidi. Některé na krátký čas a jiné napořád.
Čarodějnice
Stejně jako je tomu u jiných evropských národů, tak i norské čarodějnice jsou staré ošklivé ženy, které zaprodaly svou duši ďáblu na oplátku za nadpřirozené schopnosti. Čarodějnice mohly přivolat neštěstí i nemoc, pokud se jim dostala do rukou věc, která patřila oběti nebo které se oběť dotkla. Měly většinou společnost, černou kočku nebo hmyz, a ti jí potom pomáhali v jejích černých skutcích. Většinou cestovali vzduchem na koštěti nebo na hřbetě vlků a místo uzdy používaly hady.
